Květen 2007

fucking bush

26. května 2007 v 20:27

Hlupák jménem Sid Vicious

25. května 2007 v 22:13 | www.punk.cz |  sEx pIstOls
John Simon Ritchie - neboli - Sid Vicious (poděs)
Byl to nejhorší baskytarista, jaký se kdy dostal do nahrávacího studia. A nejhloupější muzikant, co kdy šlapal tuhle zem. Píchat si heroin a vraždit mu šlo každopádně líp. Celkem bez nesnází nakonec odpravil i sám sebe; bylo mu jedenadvacet let. Zbyla po něm jediná deska, kterou natočil s kapelou jménem Sex Pistols. Přesto patří k legendám rockového muzea.
Odehrálo se to v lednu roku 1978. Sex Pistols táhli ve starém autobuse přes Spojené státy; snažili se Američanům prodat pravý britský punk. Sid většinu času jen civěl z okýnka-v jedné ruce plechovku piva a v druhé sendvič, myslel na kouření péra a snil o injekci v předloktí. Pak se to stalo: odpoutal uzounká očka od ubíhající krajiny a jeho pohled padl na nádhernou věc-motorkářské boty. Neuvěřitelně bytelné, vyrobené z kůže a ocele. Patřily Bobovi, jednomu z fotografů. Sid se už poněkolikáté ve svém životě zamiloval. Nejprve to bylo do drog a sexu, tohle však byla láska na první pohled, láska jak trám. Od té doby neměl chvilku klidu. Zkusil od Boba boty koupit. Fotograf však odmítl. Alespoň mu je však byl ochoten půjčit na večerní koncert. A tak si Sid boty poprvé obul a-jako by najednou povyrostl. Větší část večera sice hrál chybné basové party, ale v těch botách se cítil neporazitelným králem pódia. Musel je prostě mít. Bylo pozdě v noci, kapela opět na cestě, všichni v autobuse spali. Jen Sid ne. Přemýšlel o těch nádherných botách. Pak na to přišel! Aby je získal, musí jejich majitele zabít! Snad to byl zásah prozřetelnosti-jeden z pasažérů se probudil práve včas, aby spatřil Sida, jak se sklání nad Bobem a v ruce svírá nůž. Podařilo se mu ho zezadu sevřít, zvednout mu ruce nad hlavu a odebrat zbraň. Sid se ani nepokusil bránit. Vše proběhlo naprosto tiše, nikdo se nevzbudil. První promluvil Sid:,,Byl bych ho předtím vzbudil, než bych mu podřezal krk." Tak takový byl Sid Vicious.

Malé velké dítě

Dlouhá léta žádný Sid neexistoval, jen John Simon Ritchie, který se narodil 10.května 1958; bylo to nemanželské dítě. Kdo ví, s kým přesně si ho feťačka Beverlyová pořídila. Opravdu byl jeho otcem nějaký Ritchie? Malý John nakonec pro jistotu celé dětství používal obě příjmení. Vyrůstal na předměstí Londýna. Byla tam taková parta, kterou vedl sarkastický mladík, vše kolem sebe do hloubi duše nenávidějící. Jmenoval se John Lydon. A protože se všichni ti johnové pletli, překřtil Johna Simona Ritchieho na Sida-jméno, které nenáviděl, ale poslušně s ním žil. Život téhle skupinky byl nudný; alespoň jim tak připadal. Toulali se, prali se, kradli, objevovali LSD. Občas se snažili zabavit. To třeba Sid chytil kočku za ocas , několikrát s ní zatočl a pak jí vyrazil mozek o cihlovou zeď. Bylo mu čtrnáct…
Stalo se to v létě 1975. Přitažlivě odporného Lydona si ve svém obchůdku s názvem Sex povšimnul protřelý manažer Malcolm McLaren-a nabídl mu angažmá v pun kové kapele Sex Pistols, kde ho překřtili na Johnnyho Rottena. Bývalá sídlištní parta i nadále dělala svému bývalému vůdci nebezpečnou ochranku; i když by se víc hodil nějaký tvar slova útočit, než chránit. O tom by ještě dnes mohl vyprávět třeba britský novinář, který se při koncertě v legendárním klubu 100 velkému Rottenovi znelíbil. Psal se rok 1976. Jeden z Rottenovy klaky održel publicistovi nůž nějakých pět centimetrů od tváře a Sid se ho pokoušel praštit přes hlavu rezavým řetězem z motorky. Právě to mu od nadšeného Rottena vyneslo nové příjmení-Vicious(Poděs).
,,No, já nemyslím, že bych byl opravdovej poděs, ale divokej jsem dost," tvrdil o sobě. Vlastně nikoho pořádně praštit neuměl, jenom protivníka zastrašoval svými klátivými pažemi a zlým smíchem. Byl nebezpečný jen tím, že fyzická bolest byla něco, co si ano vzdáleně nepřipouštěl. To není domněnka, dokládá to až příliš mnoho fotografií. Pózuje s výrazem kreténa: zaťatá pěst, bojovně vystrčený loket, na předloktí doširoka se šklebící řezná rána. Nepocházela z žádné pouliční šarvátky, to on sám si rozdíral vlastní tělo střepy skla, žiletkou, nožem. Dělával to, když se nudil. Ještě dřív, než to začalo fascinovat média. Tehdy však ještě tento nedomrlý mladík nikoho nezajímal. To až když v únoru 1977 nastoupil do kapely. Baskytarista Glen Matlock toho času dostal padáka a Sid měl zaplnit jeho místo. O basové kytaře přitom věděl jen, že by se sní dalo snadno kohokoliv zabít. Nikdy se na ní nenaučil. Oč méně tónů uměl, o to víc mu však šlo žvanění:často se coby uznávaná autorita necitelné punkové mládeže nechával slyšet, že je nejméně sexuálním stvořením na světě.
Jenže pak se potkal s Nancy Spungenovou a názor radikálně změnil. Stejně rychle jako názor na drogy. Ten den na večírku s newyorskými punkáči Heartbreakers už byl členem stále slavnějších Sex Pistols . Johny Thunders a Jerry Nolan na něj naléhali:,,Seš kluk nebo chlap?" Byl kluk, ale chtěl být chlap. Tak si poprvé šlehnul herák. O pár minut později už zvracel;čerstvá zkušenost v něm na nějaký čas zanechala jen děs. Jenže Nancy Spungenové(společensky nepřizpůsobivé kurvě, jak ji vystihl legendární rockový novinář Nick Kent) připadal heroin báječný. A Sidovi zase Nancy. Zanedlouho v tom lítali oba; v destruktivním vztahu i ještě ničivější závislosti na drogách. Bylo to stejně rychlé jako kariéra Sex Pistols-jediné regulérní album Never Mind The Bolocks Here´s The Sex Pistols vydali koncem roku 1977, o pár měsíců později už neexistovali. To Sidovi také nepřidalo. Krátce nato se rozpadl i vztah Sida a Nancy; ovšem mnohem dramatičtěji.

Rokenrolová hvězda

Dvanáctého října 1978 za deset minut jedenáct se v ústředně hotelu Chelsea ozval zadrhávající hlas s anglickým přízvukem. Žádal aby někdo přišel na pokoj 100, protože ,,někdo je vážně zraněn". Manhattanská policie našla Sida sedícího strnule na posteli. V koupelně pak mrtvé tělo Nancy Spungenové. Když se ptali, Vicious prohlásil, že k hrozné události došlo proto, že on je ,,svině, hnusná svině". O chvíli později dodal:,,Nemůžete mě zavřít, jsem rokenrolová hvězda." Zavřeli ho. Ale za deset dní zase propustili, byť jen na kauci. Z Anglie přijela i jeho matka a všichni oslavovali Sidův návrat z vězení Ryker´s Island.
Kromě Sida. Ten objevil holicí čepelku a rozbitou žárovku. Obojím si pak přeřezal všechny žíly na rukou a na nohou. Matka respektovala synovo přání zemřít. Seděla vedle něj a dívala se, jak drogami a alkoholem ředěná krev vytéká z jeho těla. Později na večírek dorazil Malcolm McLaren a Joe Stevens, Sidův neoficiální pečovatel. Bývalý baskytarista Sex Pistols už byl natolik oslabený, že nedokázal udržet moč, která se rozlévala po krví prosáklém povlečení. To bylo moc i na otrlého McLarena. Zvláště když ho Sidova matka začala přesvědčovat, že tady jde o ,smluvní sebevraždu', a ať do toho nezasahuje. Sám Sid prosil bývalého manažera o nějaké utišující prostředky. McLaren tedy zase odešel, i když v tu chvíli ještě nevěděl, jestli má zajít pro žádané prášky nebo pro doktora. Joe Stevens zůstal. Klekl si vedle Viciouse s malým kazetovým mikrofonem a začal nahrávat:,,Tak, Side, jak to tenkrát vlastně bylo?" Ptal se na podivnou smrt Nancy Spungenové a Sid spustil.
Ta nahrávka se dochovala, později ji otiskl nejeden britský časopis. Podává souvislý a jasný obraz tragédie. Přiznal vše: Chtěli si píchnout, protože dostali tisíc dolarů za chystaná vystoupení. Žádná narkotika však doma neměli. Od dealera nakonec získali jen tuinol; barbiturát, jenž v kombinaci s alkoholem Sidovy abstinenční přízraky jen zhoršil. Sid šílel. V jednu chvíli vyběhl z pokoje a začal bušit do všech dveří hotelu Chelsey. Křičel, ať mu někdo dá drogy. Jeden z hostů ho napomenul. Naneštěstí pro Sida to byl urostlý černoch. Věren své punkové reputaci, označil ho Poděs za ,zasranýho negra'. Vzápětí měl přeražený nos. S bolestí se odplížil zpátky do pokoje, kde na něj čekala Nancy. Drogy nepřinesl, tak inkasoval další facku; opět byl cílem nos. A Sid, stojící vedle stolu, na němž ležel sedmipalcový nůž, jí to vrátil:bodnul svou milovanou jedinou čistou ranou do žaludku. Jenže o pár minut později už se objímali v aktu vzájemného usmíření. Naneštěstí Spungenová vytáhla nůž z rány, aniž by na ni použila nějaké obinadlo. Lehla si na postel a vicious vypadl ven, neboť byl objednán na methadonovou kliniku. Když se vrátil, jeho milovaná Nancy byla mrtvá. Nebylo jí ani jedenadvacet let.

Holka pro všechny

Když Sid skončil přerývané vyprávění, vrátil se McLaren. S lékařem. Dva týdny se Vicious dával dohromady v Bellevue Hospital. Vše se zdálo zapomenuto; přiznání ki vraždě jako by neexistovalo. Sid si našel novou přítelkyni a staré zvyky. Zaseč byl drsnou punkovou hvězdou-krátce před Vánocemi 1978 se dostal do sporu s Toddem Smithem, bratrem zpěvačky Patti Smith, a vrazil mu do obličeje rozbitou lahev; málem mu vypíchl oči. Gesto rockera, který je přesvědčen, že může všechno, že mu všechno projde. Jenže Smith ho zažaloval a Vicious se ocitl zpátky v Ryker´s Islandu s tou nejtvrdší kriminálnickou elitou. Neměl to tam snadné, tady nikdo rockové hvězdy nectil. Černoši ho mlátili, Portorikánci na něj plivali. Pokud chtěl přežít, musel být po vůli všem vězňům, kterým chyběl sexuální styk.
Pustili ho až po bezmála dvou měsících; 2.února 1979. Zase na kauci. A zas se u příležitosti jeho návratu z vězení konal slavnostní večírek. Matka mu dokonce na uvítanou koupila heroin. A Sid se tentokrát skutečně bavil. Hned si píchnul, čímž porušil podmínky propuštění na kauci. Málem se předávkoval, v hlavě se mu zatmělo, pleť se pokryla modrými skvrnami. Po chvíli rozcvičování přišel k sobě a pokračoval-v dobrém rozmaru-v líčení svých plánů. Snad ani on nevěřil tomu co vykládá. S realitou to nemělo nic společného. Čekal ho jen soud a vězení. Zpátky mezi černochy a Portorikánce, zpátky k homosexuálnímu otroctví. Možná, že pochopil alespoň tohle. Ať tak nebo tak, zatímco jeho přítelkyně spala, našel další heroin. Tentokrát už nadměrnou dávku rozcvičit nedokázal. Bylo mu jedenadvacet let.
Autor: Jan H. Brouk

Legenda jménem SEX PISTOLS 2/2

25. května 2007 v 22:11

Never Mind The Bollocks

Album Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols bylo nahráno mezi březnem a červnem 1977 ve Wessex Studios na Highbury v Londýně. Produkoval jej Chris Thomas, který předtím spolupracoval s Roxy Music. Na albu hrál na baskytaru John Matlock, který se do kapely vrátil jako studiový hudebník, aby nahradil Viciousův nedostatek hudeního talentu. Jones tvrdí: "Sid chtěl přijít a hrát na albu a my jsme se jej snažili udržet co nejdále od studia. Naštěstí měl tehdy žloutenku." Ačkoliv Vicious jednou opravdu nahrával, jeho party byly později znovu nahrány Jonesem. Jones vzpomíná: "Prostě jsme ho to nechali udělat, že jo? Když odešel, tak jsem to přehrál, zatímco Sidova část byla ztlumena. Myslím, že na nahrávce je to slyšitelné jen ztěží."
Never Mind the Bollocks vyšlo 28. října 1977 a dočkalo se rozporuplných reakcí. Rolling Stone jej hodnotil pozitivně, zvuk byl podle něj jako "srážka dvou vlaků metra pod 40 stopami bahna, oběti křičí", a chválil kapelu za hraní "s energií a přesvědčením, že je pozitivně výjimečná ve své šílenosti a vzrušení". Někteří kritici byli přesto zklamáni a to tím, že album obsahovalo všechny čtyři dříve vydané singly a považovali jej za faktické "best of" album. V posledních letech začalo být album uznáváno jako jedno z nejvlivnějších alb posledních 40 let a bylo označeno za "jednu z nejlepších a nejinspirativnějších rockových nahrávek všech dob".
Název alba působil kapele další potíže. Boots, W.H. Smith a Woolworth odmítly album prodávat a konzervativní člen Parlamentu jej odsoudil jako "symptom úpadku společnosti" a Asociace nezávislých televizních společností odmítla vysílat reklamy propagující album. V Nottinghamu bylo hudebnímu obchodu vyhrožováno soudním řízením za zobrazování "nepatřičného tištěného materiálu". Kauza se ale obrátila, když právník John Mortimer získal svědectví expertů, kteří dosvědčili, že slovo bollocks je standardní staroanglické slovo, které původně označovalo kněze. Ačkoliv slovo v populárním slangu znamená varlata, v názvu alba znamená "nesmysl". S názvem neúmyslně přišel Steve Jones, který v reakci na haštěření ohledně názvu alba vykřikl: "Ou, ty nesmysly mi vůbec nevadí!"
Poslední vystoupení Sex Pistols v Británii se odehrálo v Ivanhoe's v Huddersfieldu na Štědrý den 1977, kde kapela odehrála odpolední a večerní představení na podporu rodin stávkujících hasičů. Místo vystoupení bylo oznámeno krátce před začátkem, což byla u kapely obvyklá taktika, jak se vyhnout pozornosti, která by mohla vyústit ve zrušení koncertu.

Turné po Spojených státech a konec kapely

V lednu 1978 vyrazila kapela na turné po Spojených státech, které se skládalo především z koncertů na jihu země. Ačkoliv bylo plánováno už na prosinec 1977, zdrželo se, protože americké úřady nechtěly členům kapely vydat víza kvůli jejich kriminálním záznamům. Ačkoliv bylo turné vysoce očekáváno médii a fanoušky, poznamenaly jej vnitřní spory, špatné plánování a nepřátelsky naladění návštěvníci. Během dvoutýdenního turné byl Vicious silně závislý na heroinu a začal žít přesně podle svého pseudonymu. Jak řekl Rotten: "Sid měl konečně publikum lidí, kteří by se chovali šokujícím a hrůzným způsobem. Sida jednoduše vedl jeho nos."
Během konertu v San Antoniu v Texasu, nazval Vicious diváky "partou buzerantů" a poté udeřil fanouška do hlavy svou baskytarou. V Baton Rouge se dočkal simulovaného orálního sexu prováděného jednou fanynkou, o které později pronesl: "Takový typ holek mám rád." Vicous trpěl abstinenčními příznaky a při koncertě v Dallasu se objevil na pódiu a se slovy "dejte mi dávku" se řízl do hrudi a krví postříkal ženu, která vylezla na pódium a udeřila ho do tváře. Později byl převezen do nemocnice, kde se měl zotavovat ze svých zranění. Jeho chování mimo pódium bylo ubohé. Napadl fotografku, ochranku a dokonce byl zbit podrážděným bodyguardem, který jej měl chránit.
Rotten, který tehdy trpěl chřipkou a vykašlával krev, se cítil stále více izolovoaný od Cooka a Jonese a znechucený Viciousem. Při posledním koncertě ve Winterlandu v San Franciscu 14. ledna 1978, rozčarovaný Rotten skončil přídavkem, písní "No Fun" od Stooges. S úšklebkem vykřikl: "Tohle vůbec není sranda", čímž jasně vyjádřil své pocity o koncertu, kapele a divácích. Po vystoupení se Rotten zeptal diváků: "Cítili jste se někdy podváděni?" Poté odhodil mikrofon a odešel z pódia. Později to komentoval: "Nesnášel jsem ten scénář. Byla to fraška. Sid byl naprosto mimo, prostě ztráta místa. Malcolm se se mnou nebavil. Potom obrátil a řekl Paulovi a Stevovi, že veškeré napětí byla moje chyba, protože bych s ničím nesouhlasil. Bylo to velice trpké a matoucí."
Dne 17. ledna 1978 oznámil Rotten svůj odchod z kapely. Vicious odjel do New Yorku a McLaren, Cook a Jones odjeli do Rio de Janeira na dovolenou. Rotten zůstal v Americe bez peněz a bez letenky. Později řekl: "Sex Pistols mě opustili, nechali mě trčet v LA bez letenky, bez peněz, bez ubytování a se zprávou, že pokud někdo bude volat do Warner Bros a tvrdit, že je Johnny Rotten, tak lže. Tak jsem skončil s Malcolmem - ale ne se zbytkem kapely. Vždy je budu mít rád." Nakonec zavolal Richardu Bransonovi, šéfovi Virgin Records, který mu zaplatil letenku zpět do Londýna.
Po odchodu z kapely si Johnny Rotten změnil přijímení zpět na Lyndon a založil Public Image Ltd, kde s ním hráli bývalý člen The Clash Kevin Levene a kamarád ze školy Jah Wobble. Kapela se dostala do první desítky britského žebříčku se svým debutovým singlem "Public Image" v roce 1978 a v roce 1979 nahrála album Metal Box. V roce 1978 zahájil Lyndon proti McLarenovi a jeho společnosti Glitterbest právní kroky kvůli nezaplaceným honorářům, používání jeho jména, nevýhodným smluvním podmínkám a škodám za "všechny kriminální činy, které se odehrály".
Vicious se přestěhoval do New Yorku a začal vystupovat sólově, přičemž Nancy Spungen mu dělala manažerku. V roce 1979 nahrál živé album Sid Sings, kde jej doprovázeli Arthur Kane a Jerry Nolan z New York Dolls. Dne 12. října 1978 byla Spungen nalezena mrtvá v pokoji v Chelsea Hotel, kde žila s Viciousem. Byla pobodaná na krku a oblečna pouze ve spodním prádle. Policie na místě zajistila drogy a Vicious byl zatčen pro podezření z vraždy. V té době prohlásil McLaren: "Nevěřím, že by v tom byl namočený. Sid si měl Nancy v New Yorku vzít. Byl jí velice blízký a měl s ní docela vášnivý vztah." Vicious zemřel o pět měsíců později, 2. února 1979 na předávkování heroinem po párty k jeho propuštení z vězení na kauci. Bylo mu 21. O vztahu Viciouse a Spungen byl v roce 1986 natočen film Sid and Nancy, který režíroval Alex Cox. Lyndon film hodnotil kriticky, ať už šlo o ztvárnění hlavních charakterů, nebo o spekulaci, že Vicious a Spungen chtěli spáchat společnou sebevraždu.
McLaren chtěl o Sex Pistols natočit film. V roce 1977 najal Russe Meyera, aby jej natočil podle scénáře Who Killed Bambi?, který napsal s Rogerem Ebertem. Natáčení ale skončilo po dni a půl, kdy herci a štáb odešli na protest proti nevyplacení peněz McLarenem. Druhý pokus se odehrál v polovině roku 1978 s filmem The Great Rock 'n' Roll Swindle, který režíroval Julien Temple a hráli v něm Cook a Jones. Film byl natočen z McLarenova pohledu na historii kapely a tvrdil, že manipuloval a kontroloval kapelu od úplného začátku. Na soundracku se podílel Jones a také Vicious s Cookem. Dalšími, kteří na albu zpívali, byli Edward Tudor-Pole a Ronnie Biggs.
Cook s Jonesem vystupovali při různých koncertech jako hosté a působili jako studioví hudebníci a později založili kapelu The Professionals. Cook v současnosti hraje v kapele Man-Raze. Matlock se zúčastnil několika hudebních projektů, například The Rich Kids. McLaren dělal manažera Adam & the Ants a Bow Wow Wow a v polovině 80. let vydal několik hitů jako sólový umělec.
V lednu 1986, po soudním sporu, získali čtyři zbývající členové Sex Pistols a pozůstalí po Viciousovi kontrolu nad odkazem skupiny, který zahrnoval autorská práva, nahrávky, filmové záznamy a právo k užívání názvu "Sex Pistols". Díky tomuto mohl vzniknout v roce 2000 film Julien Temple The Filth and the Fury, vyprávějící příběh Sex Pistols z pohledu členů, čímž se lišil od The Great Rock 'n' Roll Swindle, který byl zobrazoval McLarenův pohled na historii kapely.
Zbývající členové kapely se znovu spojili v roce 1996, kdy vyjeli na půlroční "Filthy Lucre World Tour", při které vystoupili v Evropě, Americe, Austrálii a Japonsku. V roce 2003 koncertovali po tři týdny v Severní Americe při své "Piss Off Tour".
V listopadu 2005 byli Sex Pistols uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame, přičemž členové tuto poctu odmítli s tím, že si má síň slávy "políbit". Jones to komentoval následovně: "Jakmile chcete být v muzeu, je to konec Rock & Rollu. Nevolí tam fanoušci, ale lidé, kteří už tam jsou."
Dne 9. března 2006 prodala kapela práva k písním ze svého katalogu Universal Music Group. Tento obchod byl kritizován jako "výprodej".

Vlilv a kulturní odkazy Sex Pistols

Časopis Rolling Stone prohlásil, že kapela "v odpovědi na hvězdné okrasy a samolibost rockové hudby poloviny 70. let rozpoutala a ztělesňovala jeden z mála opravdu kritických okmažiků v historii populární hudby - vzestupu punku". Ačkoliv nebyli první punkovou kapelou, jejich Never Mind the Bollocks, Here's the Sex Pistols je jedinečným úkazem jak v punkové, tak i v populární hudbě obecně. Je pravidelně uváděno na seznamu nejlepších alb všech dob: Q Magazine jej zařadil na 27. místo v žebříčku "100 Greatest Albums Ever" a Rolling Stone jej v roce 1987 zařadil na druhé místo v žebříčku "Top 100 Albums of the Last 20 Years".
Jejich živá vystoupení byla taktéž velice vlivná. Významná show se odehrála na začátku jejich kariéry 4. června 1976, když vystoupili pro skupinu 42 lidí v Lesser Free Trade Hall v Mancheseteru. Koncert byl jednou z nejdůležitější a nejzmýtizovanějších událostí v historii rocku. Mezi diváky byli lidé, kteří později založili kapely, nebo jinak zpopularizovali vznikající punkové hnutí, například Buzzcocks (kteří koncert zorganizovali), Bernard Summer, Ian Curtis a Peter Hook (později členové Joy Division), Morrissey (později člen The Smiths) a Mick Hucknall (později člen Simply Red).
Sex Pistols jsou také připomínáni pro svou přímou komunikaci s místním publikem. Lyndon tvrdí: "Pokud jsme měli cíl, tak to bylo protlačení našich názorů, názorů dělnické třídy, do mainstreamu, kde tehdy nebyly sylšet." Zdali byl jejich anti-establishmentový postoj spontánní, nebo uměle vytvořený je sporné. Jeden kritik poznamenal, že "zdeptaná duše anglické společnosti" stačila k tomu, aby vznikly kapely jako Sex Pistols a Rottenova "prudká inteligence a ohromující charisma na pódiu" byly důležitými katalyzátory, ale nakonec zmiňuje McLarenovy manipulace jako opravdovou sílu, která byla za kapelou.
Mnoho kapel bylo Sex Pistols inspirováno, například The Clash, Siouxsie & the Banshees, Nirvana, Oasis, The Fall, Green Day, Guns N' Roses a stovky dalších po celém světě. Sex Pistols rozpoutaly punkový rozmach skutečně do všech koutů Země a za to bychom jim měli děkovat.
V roce 1997 pojmenovali paleontologové Adrian a Edgecombe skupinu vyhynulých druhů trilobitů po členech kapely: Arcticalymene Rotteni, Arcticalymene viciousi, Arcticalymene jonesi, Arcticalymene cooki a Arcticalymene matlocki

Legenda jménem SEX PISTOLS 1/2

25. května 2007 v 22:10 | www.punk.cz |  sEx pIstOls
Legenda jménem SEX PISTOLS
Sex Pistols byla kultovní a velice vlivná anglická punková kapela založená v Londýně v roce 1975. Kapelu původně tvořili zpěvák Johnny Rotten, kytarista Steve Jones, bubeník Paul Cook a baskytarista Glen Matlock. Matlock z kapely odešel v roce 1977 a nahradil jej Sid Vicious. Ačkoliv kapela existovala pouze tři roky, vydala čtyři singly a natočila jedno studiové album > BBC je označila za "nejlepší anglickou punkovou kapelu". Sex Pistols jsou často označováni jako inciátoři punkového hnutí ve Velké Británii a prvního generačního rozdílu uvnitř rock n' rollu.
Sex Pistols se objevili jako odpověď na to, co bylo považováno za neškodný progressive rock a pop music poloviny 70. let. Kapela vyvolala během své krátké kariéry mnoho kontroverzí, které upoutaly Anglii, ale často zastínily jejich hudbu. Jejich vystoupení neustále čelily problémům s úřady a často končily pohromami a výtržnostmi. Singl God Save the Queen z roku 1977, který byl vydán tak, aby kolidoval s 25. výročí Alžběty II. na britském trůně, je často považován za útok na Britskou monarchii a britský nacionalismus
Kapela se rozpadla v roce 1978 uprostřed bouřlivého turné v Spojených státech, ale v roce 1996 se opět sjednotila pro turné "Filthy Lucre", později i pro turné v letech 2002 a 2003. Dne 24. února 2006 byli Sex Pistols slavnostně uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame, ale ceremoniálu se odmítli zúčastnit a muzeum nazvali "močí ve víně".

Začátky Sex Pistols

Sex Pistols se vyvinuli z kapely The Strand, která vznikla v roce 1972 a jejímiž členy byli zpěvák Steve Jones, bubeník Paul Cook a kytarista Wally Nigtingale. Mezi členy prvních sestav patřil také Jim Mackin a baskytaristé Stephen Hayes a později Del Noones. Od roku 1973 členové kapely trávili čas u obchodu Dona Lettse "Acme Attractions" a u luxusnějšího "Let It Rock" na Kings Road, v Chelsea. "Let It Rock" patřil bývalému manažerovi New York Dolls Malcolmu McLarenovi a jeho přítelkyni Vivienne Westwood. Obchod se specializoval na "anti-módu" a prodávaly se tam závěsy, fetišistické zboží a potrhaná trička, která později zpopularizovalo punkové hnutí. Jak poznamenal Rotten: "Malcolm a Vivienne byli ukázkovým párem šibalů: Prodali by vše, jakéhokoliv stylu, jen aby na tom vydělali." Obchod se stal hlavním místem punkové scény a svedl dohromady mnoho jejích nejznámějších členů, mezi nimiž byli Jordan, Soo Catwoman (obě pracovaly v obchodě jako prodavačky), Captain Sensibile, Sid Vicious, Jah Wobble, Gene October, Mick Jones, Tony James a Marco Pirroni. Všichni s odporem reagovali na převládající módu dlouhých vlasů a rozevlátých džínů začátku 70. let. V té době se McLaren stal manažerem kapely.
Kapela se přejmenovala na "The Swankers" a začala zkoušet ve studiu Crunchy Forg poblíž londýnských doků. V roce 1974 poprvé koncertovali a to v Tom Salter's Café v Londýně. Noones byl z kapely vyhozen pro svou neschopnost a neochotu chodit na zkoušky.

Johnny Rotten vstupuje do kapely

Glen Matlock byl vybrán jako baskytarista na začátku roku 1975. Ve stejné době se Jones a Nightingale začli hádat o hudebním směřování kapely a Nightingale brzy poté odešel. V srpnu 1975 si Jones v McLarenově butiku, který byl mezitím přejmenován na SEX, všiml Johna Lyndona, později známého jako Johnny Rotten. Jak řekl Jones: "Měl zelené vlasy. Myslím, že měl opravdu zajímavou tvář. Líbil se mi jeho vzhled. Měl tričko 'NesnášímPink Floyd'. Na Johnovi bylo něco zvláštního, ale když mluvil, byl opravdový kretén - ale chytrý." Ačkoliv nikdy předtím o zpívání neuvažoval, Rotten byl požádán, aby se stal zpěvákem kapely. Rotten a jeho přátelé (mezi nimi i členové Bromley Contingent,Siouxsie Sioux, Soo Catwoman, Steve Severin a Billy Idol), tehdy nosili potrhané trička a sadomasochismem inspirované oblečení, které prodávala Vivienne Westwood. Tato móda se rychle rozšířila mezi fanoušky kapely.
Novinář Nick Kent z NME si občas s kapelou zahrál, ale po Rottenově příchodu s tím skončil. Rotten tvrdí: "Když jsem přišel, podíval jsem se na něj a řekl jsem: 'Ne. Ten musí jít.' Od té doby o mně nic dobrého nenapsal." Rotten představil ostatní členy newyorkským kapelám jako byli The Modern Lovers a New York Dolls a kapela začala hrát cover verze písní od Iggyho Popa a The Small Faces.
Po Kentově odchodu, začal Cook cítit, že Jones možná není schopný hrát sám na kytaru, takže dal inzerát na dalšího "mladého nadějného kytaristu". Na inzerát odpověděl Steve New, hrál s kapelou několik týdnů, ale krátce poté odešel.
Mezi první McLarenovy rozhodnutí jako manažera patřilo přejmenování kapely. Uvažovanými názvy byly například "Le Bomb", "Subterraneans", "Beyond" a "Teenage Novel". Kapela se nakonec přejmenovala na Sex Pistols a pod tímto názvem poprvé vystoupila 6. listopadu 1975 na Saint Martins College, ale publikum je vypískalo dříve než dokončili první píseň. Vystoupení zorganizoval Matlock, který který tam tehdy studoval. Následovaly další vystoupení na universitách a uměleckých školách v okolí Londýna. Na začátku roku 1976 začali mít i větší vystoupení, například v 100 Clubu, nebo v The Nashville. Dne 3. září 1976 Sex Pistols poprvé koncertovali mimo Británi a to na otevření Club De Chalet Du Lac v Paříži. Jejich první větší turné po Británii brzy následovalo, trvalo od poloviny září do začátku října.

EMI a incident s Grundym

Po ukázkovém vystoupení na prvním londýnském punkovém festivalu ve 100 Club na Oxford Street v září 1976, Sex Pistols podepsali smlouvu s EMI. První jejich singl "Anarchy in the U.K.", vydaný 26. listopadu 1976, sloužil jako vyjádření jejich záměrů - bylo plné humoru, zlosti a vnitřní energie. Přes všeobecný dojem, že punkové kapely neuměly hrát na nástroje, soudobé hudební kritiky a živé nahrávky odhalují, že Sex Pistols byla zdatná a divoká živá kapela.
Jejich chování, stejně jako jejich hudba, jim přineslo celostátní pozornost. Dne 1. prosince 1976 se členové Sex Pistols a Bromley Contingent dočkali vlny publicity poté, co nadávali během večerního pořadu Today na Thames Television. Dostali se tam neplánovaně jako náhrada za Queen, také kapelu od EMI. Kapela a její doprovod v šatně před vystoupením zkomzumovala velké množství alkoholu. Při rozhovoru, Rotten použil slovo "shit" a moderátor Bill Grundy, který byl také opilý, otevřeně flirtoval s Siouxsie Sioux ("Uvidíme se potom, že jo?"). To vyprovokovalo Jonese, který nazval Grundyho "starým dědkem". Grundy odpověděl, že kapela "řekla něco skandálního", na což mu Jones odvětil: "ty hnusný zmrde ... jaký zkurvený mizera".
Ačkoliv byl pořad vysílán pouze v Londýně, následující poprask okupoval bulvární deníky několik dní. The Daily Mirror použil titulek "Filth and Fury" (tj. "Děs a běs") a Daily Express titulek "Punk? Call it Filthy Lucre" (tj. "Punk? Říkejte tomu mrzké peníze"), oba titulky Lyndon použil pro názvy projektů Sex Pistols o mnoho let později. Thames Television odvolala Grundyho a ačkoliv se později vrátil, interview prakticky ukončilo jeho kariéru.
Díky tomuto incidentu se kapele dostalo mnoho publicity a punk se tak dostal do pozornosti veřejnosti. "Anarchy tour" po Velké Británii brzy následovalo, přestože se dočkalo nepřátelských reakcí ze strany novinářů a některé konerty byly zrušeny místními úřady. Londýnský radní Bernard Brook Partridge během televizního interview tehdy prohlásil: "Sex Pistols by skvěle vylepšila náhlá smrt… Chtěl bych vidět někoho, kdo by vykopal velkou díru a pohřbil by je do ní".
Po skončení turné v prosinci 1976 zařídila EMI několik koncertů na leden 1977 v Paradisu v Amsterdamu. Předtím, než na London Heatrow Airport nastoupili členové kapely do letadla, navzájem se bili a uráželi personál letiště. "Jedna svědkyně tvrdila, že Sex Pistols dělali něco tak hnusného, že to nemůže ani popsat… obecně se věří, že Jones zvracel na staré dámy v odletové hale," napsal magazín Rolling Stone. EMI o dva dny později smlouvu s kapelou vypověděla. "Nerozumím tomu", tvrdil celou dobu Rotten. "Jediné, o co jsme se snažili, bylo vše zničit."

Sid Vicious přichází

Vystoupení v Paradisu měly být pro Matlocka poslední a v únoru 1977 se s kapelou rozešel. Podle populární legendy důvodem bylo, že "měl rád Beatles", ale Steve Jones později tvrdil, že opravdovým důvodem bylo to, že si Matlock s ostatními členy kapely prostě nesedl a "vždy si myl nohy". Matock nyní tvrdí, že z kapely odešel dobrovolně, především kvůli zhoršujícím se vztahům s Rottenem.
Matlocka nahradil Rottenův kamarád Sid Vicious (vlastním jménem John Simon Ritchie), který sám sebe označoval za "největšího fanouška Sex Pistols" a dříve hrál v The Flowers of Romance. McLaren jej jako člena přijal, především pro jeho vzhled a "punkové postoje" a to i přes jeho omezené hudební schopnosti. McLaren prohlásil: "Když se Sid přidal, neuměl hrát na kytaru, ale jeho šílenství se hodilo do struktury kapely. Byl rytířem v zářivé zbroji s obrovskou pěstí." Lyndon později dodal: "První zkoušky se Sidem byly pekelné. Všichni souhlasili, že na to měl vzhled. Sid se opravdu tvrdě snažil… ale ten kluk na kytaru hrát neuměl."
Marco Pirroni: "Poté už to s hudbou nemělo nic společného. Bylo to jen o senzacích a skandálech. Stalo se to příběhem Malcolma McLarena…" Sidův zesilovač býval při koncertech často zeslaben, nebo vypnut a Matlock a Jones nahráli místo Viciouse většinu jeho basových partů na pozdějších studiových nahrávkách kapely.
Členství v Sex Pistols mělo na Viciouse destruktivní dopady. Rotten vypozoroval: "Až do té doby, Sid byl naprosto dětinský. Všechno bylo hihňavé a legrační. Najednou z něho byla obrovská hvězda. Postavení hvězdy znamená tlak, možnost být spatřen úplně všude, obdiv. Jen tohle pro Sida něco znamenalo." Vicious pokračoval v rozvíjení své nechvalně známé osobnosti. Na začátku roku 1977 potkal Nancy Spungen, narkomanku a občasnou prostitutku s mnoha emocionálními problémy. Spungen je většinou označována za člověka, který přivedl Viciouse k heroinu a vztah mezi nimi vedl k tomu, že se Vicious odcizil od členů kapely. Rotten tvrdí: "Udělali jsme vše, abychom jej Nancy zbavili. Ona ho zabíjela. Byl jsem naprosto přesvědčen, že ta holka byla na pomalé sebevražedné misi. Nechtěla ale odejít sama. Chtěla si sebou vzít Sida. Byla naprosto zkažená a zlá." Sid Vicious s kapelou poprvé vystoupil na Screen on the Green v Londýně 3. dubna 1977.

God Save the Queen

Dne 10. března 1977 při tiskové konefernci před Buckinghamským palácem, podepsali Sex Pistols smlouvu s A&M Records. Později se vrátili do kanceláří A&M, kde uspořádali divokou párty. Sid Vicious zničil kancelář ředitele společnosti a pozvracel jeho stůl. Pod tlakem zaměstnanců, umělců a distributorů A&M po šesti dnech smlouvu s kapelou ukončila. V květnu podepsali Sex Pistols svou třetí a poslední smlouvu a to s Virgin Records.
Jejich druhý singl, God Save the Queen vyšel 27. května 1977. Ačkloliv byl většinou chápán jako útok na královnu Alžebětu II., Rotten se později vyjádřil, že píseň nebyla zaměřena proti ní, ale měla krtizovat úctu, které se královská rodina obecně těšila. Píseň vyjadřující neúctu k monarchii vyvolala po zemi široké pobouření. Byla zakázána na BBC, jejíž Radio 1 tehdy dominovalo éteru. Rotten později poznamenal: "Vyhlásili jsme válku celé zemi - ale neúmyslně!"
Během oslav 25 let Alžeběty II. na trůně byl singl na prvním místě na žebříčku NME, ale až druhý na oficiálním britském žebříčku. Přesto mnoho lidí spekuluje, že žebříček byl zfalšován a singl byl ve skutečnosti první, ale byl posunut na druhé místo, aby se mu nedostalo nežádoucí pozornosti. Nejméně jedna stanice oznámila, že singl byl první, ale odmítla jej hrát, protože jí bylo řečeno, že by tím mohla narušit státní oslavy.
Sex Pistols oslavy poznamenali, nejen svým singlem, ale také se na pronajaté lodi pokusili zahrát na Temži před budovami Parlamentu. Nakonec pokus skončil tak, že policie loď pronásledovala, přestože jim bylo předem dáno povolení vystoupit. McLaren, členové kapely a mnoho dalších bylo zatčeno poté, co loď zakotvila u břehu.
Násilné útoky na punkery se množily a samotný Rotten byl napaden gangem ozbrojenými noži v Islingtonu u Pegasus pubu a utrpěl zranění dvou šlach. Kvůli útokům bylo turné po Skandinávii, které mělo začít na konci června, odloženo do ploviny července. Následovalo tajné turné po Británii na konci sprna, známé jako SPOTS (Sex Pistol On Tour Secretly), kdy kapela hrála pod pseudonymy, aby se vyhla zrušením koncertů.

.


A je tohle punkový?

25. května 2007 v 22:08 | autor: špína ... www.punk.cz |  pUnk.cz
A je tohle punkový?
Píšu článek jako reakci na diskuze, který tady vedete. Fakt už mi z toho jebe, když někdo druhý přesvěčuje, že tohle punkový neni a tohle do punku nepatří či podobný sračky. Mam dost toho věčnýho poučování, každej si z punku dělá ideální představy a cpe je druhejm. Řeknu Vám, že se mi tu přestává líbit. Jako příklad bych si do huby vzal diskuzi o černejch nechtech. Někdo se ptal jestli si taky někdo lakuje nechty na černo a ostatní ho začali srážet, že černý nechty nejsou punkový a že se to v punku prostě nenosí. Opravdu co dokáže někdo vymyslet za debility mě dostává. Někteří jedinci si tady hrajou na všeznalí pankáče, který zbaštili všechnu moudrost světa, o punku toho ví nejvíc a musí se přece ukázat jak sou super woe hustý.
já se ptám KDO KDY DEFINOVAL CO JE PUNK A CO NE??! Z diskuzí na těchhle stránkách mi připadá, že někdo zřejmě JO. Nevim jak pro vás, ale já v punku vidim předevšim volnej život bez zábran, hranic, definic a podobnejch. Když punk vzniknul tak pankáči byli svý, teď pankáči kopírujou oldschool a už na tom nic nechtěj měnit aby se jim náhodou druhý pankáči nevysmáli. Opravdu je to k smíchu, ne pardon k pláči. Punk už neni o tom bejt svuj a dělat co uznam za vhodný. Ale dělat to co dělaj ostatní pankáči. Když si nabarvim nechty na černo, tak už budu OUT OF PUNK??! Fakt směšný nemyslíte?

EMO EMO EMO? já tak rád EMO!

25. května 2007 v 22:00 | Autoři: Gaunerka + něco Špína...z www.punk.cz |  pUnk.cz

EMO EMO EMO? já tak rád EMO!

EMO EMO EMO? já tak rád EMO!
Co to vlastně EMO je? Emocionální styl založenej na extrémní přecitlivělosti a snahou spasit zlo? Nikde na internetu sem nenašla žádnej pořádnej článek, jenž by vyjádřil duchaplně a obdivně podstatu ema... Nechci urážet ty, kteří tvoří EMO hudbu, protože už jsem PÁR EMO kapel (a dobrejch kapel) slyšela.. Nicméně si dnes vezmu na mušku rádoby 'teplý' kretény, co si nasmaží patku přes oko, napíchnou truchlící placku, oblečou se dle poslední EMO módy, namalujou si oči styl brečím a litujou sami sebe, že na tom světě je vše tak strašně nespravedliví. Buďme všichni emo, podřezejme si žíli, brečme nad každou situací, nafoukejme si patky a tvařme se, že tím spasíme svět (že by hippies?). Pusťme si smutnou písničku, truchleme nad sebou jak je na nás svět zlej a doufejme že nás ušetří naší ubrečeností... Ale pozor, hlavní je brečet nahlas ať to každej vidí. Je toto podstata EMA? Vypadá to, že jo.
Proto se ptám všech "zaběhlých" emařů - CO TO JE? Absolutně nechápu smysl, tohohle stylu. S tím, že si pustíte smutnou písničku ležíte na posteli a truchlíte sami nad sebou, jak je na vás ten svět zlej, nic nezmůžete. Nedávno jsem viděla na internetu pochybnej článek o Emu. Myslela jsem, že se hanbou propadnu, když jsem ho četla. To samý různý příspěvky rozmazlených dětiček, který už neví co mají dělat a tak chtěj světu dokázat svými extrémními city, že se taky dokážou pořezat. Většina z nich si stěžuje na všechno kolem co se tu děje, ale hovno dělají. Dejme tomu Vivisekce...Koukám na internet, na spoustu emo stránek. Povídám si s emo holkama i klukama. Vadí jim vivisekce, týrání zvířat, komerce - sere vás to ale nic pro to neděláte.... Navíc posloucháte komerční EMO kapely a zároveň je kritizujete, prostě protiřeč.....
Vždyť dnešní kosmetika se taky testuje na zvířatech! Tak drsný emo hochu, zabreč si, rozmaž řasenku na tvých očích a zakřič: "Stop vivisekci zvířat"! Proč jen truchlit nad něčím a hovno dělat? Nemá to smysl... Vysmívám se všem takovým.
Myslíte, že extrémní citlivostí a lezení do prdele módním trendům zachráníte svět? Tak o čem teda je to EMO?
Tak do mě vy všeznalí pankáči co svou chytrostí přesahujete znalosti Einsteina. Zkritizujte mě, doufám že si někdo uvědomil že je to provokace a buzerace. Poblít poblít... Nechtěli sme urazit skutečný gaye, nic proti nim nemáme. Bejt gay a vypadat tak je rozdíl :)
Věta závěrem : EMOuš IS FAKT BLE